Malá Fatra. Úžasné, různorodé pohoří, poskytující i náročnému turistovi všechno, co od hor můžeme očekávat. Oblé travnaté hřebeny - větrné říše, rozkvetlé louky, ostré vápencové vrcholy, vodopády, soutěsky, hradní zříceniny a ve své Lůčanské části pak rozsáhlé lesy, hluboká údolí, kde ani setkání s medvědem není vzácností.

Poznal jsem ji už jako tříletý, ještě v tehdejším Československu. Jezdili jsme sem s rodiči skoro každé léto. Pamatuju si už jen vzdáleně cinkot ovcí na Podžiaru a chuť zde nabízené žinčice. Od té doby se to hlavně dole pod horama hodně změnilo a změnili se i turisté. Jen hory, ty jsou pořád stejné, stejně kruté i spravedlivé, krásné i drsné. Malou Fatru jsem prošel křížem-krážem mnohokrát, ve všech ročních obdobích. Tentokrát jsme se rozhodli ji poznat poněkud netradičně.

Cestou vlakem, z loňského ročníku Krakonošovi stovky, opojen úspěchem v podobě "přežití" pochodu jsem nerozvážně vyslovil myšlenku, přejít na jeden zátah Malou Fatru. Vypadalo to, že nápad se neujme, ale už v srpnu mi kámoš Maťo hlásil první neúspěšný pokus. Spolu s dalším podobně "postiženým" kamarádem, je zastavila až noční bouřka na Malém Kriváňi. Následoval logický sestup do údolí a nocleh v seníku. Dle jejich slov, to měli rozběhnuté tak na 18 hodin.

Tak jo, jdu do toho! Druhý pokus domlouváme s Martinem na polovinu září (september). V sobotu odpoledne vystupujeme z autobusu ve Fačkovském sedle (802 m). Počasí takřka ideální. Nezbytné předstartovní foto a v 15.30 vyrážíme směr Zázrivá. Pokud půjde vše podle plánu, máme před sebou 81 km, vyšlápneme 5539 m nahoru a seběhneme 5761 m dolů. Dle Hikeplanneru je to 28 hodin a 54 minut, no uvidíme.

[ Tipy na túry a aktuality z hôr môžeš sledovať aj na našom Facebooku a Instagrame ]

Vybíháme do Reváňského sedla a vzpomínám tu na svůj nepovedený zimní přechod Lůčanské Fatry před lety. Tehdy jsem bivakoval právě zde, přes noc napadl metr prašanu a já bez sněžnic neměl šanci dojít dál než na Klak. Daň za nezkušenost nebo náhoda?

Dnes rozhodně sníh nehrozí a v krásném babím létě zdoláváme v rekordním čase vrchol Klaku (1352 m). Foto u vrcholového kříže, zápis do vrcholové knihy a mažeme dolů do Vríčanského sedla. V pozdním odpoledni potkáváme několik turistů. Naštěstí se nikdo neptá kam máme namířeno. S lehkým batůžkem a v "adidaskách" vypadáme, jako by jsme si vyšli na maliny. Na hřebeni Skalek potkáváme skupinu vandráků a já jim závidím, že za chvíli najdou místo na táboření a u večeře se budou kochat pohledem na západ slunce. My si musíme vysněný západ slunce důkladně odpracovat v pověstném krpálu Hnilické Kyčery (1217 m). Vzkaz do vrcholové knihy a dál nás čeká jen nekonečný postup lesem a moje spotřeba hroznového cukru prudce vzrůstá. Tma nás stíhá v sedle Mariková. Martin dává k dobru několik "medvědích" historek a v povznesené náladě se probíjíme houštím vzhůru k hřebenu Martinských holí. Martin jde kus přede mnou a prozrazují ho jen pravidelné neartikulované zvuky a pokus o zpěv (plaší medvědy). V dlouhém stoupání mě dohání první pochyby. Dokážu to?

"Medvědí pasáž" máme úspěšně za sebou a na Veterném se do nás opírá studený noční vítr. Poprvé dnes oblékám softshelku a pod hvězdnou oblohou postupujeme za světlem vysílače na Velkej lúke (1476 m). Pod námi září noční Martin a desítky vesniček v Turčianskej kotline. Neopakovatelné chvíle na nočních pochodech. Jedno světýlko zařící více nahoře, poněkud osamoceně tipujeme jako Chatu pod Klačianskou Magurou. Postupně míjíme poslední vrchol hřebene Minčol (1364 m) a doslova padáme nočním tichem do údolí Váhu. Nastává další, tentokrát morální krize. Upnul jsem se na myšlenku týkající se snídaně na Chatě pod Suchým. Párečky a pivko. Orosený půllitr mi při sestupu tančí před očima, jen občas jej vystřídá obraz spoře oděné přítelkyně. Nakonec obraz půllitru definitivně vítězí. Hlavně abychom nebyli na chatě moc brzo! Maťo, kam pořád ženeš?

Ze tmy nás několikrát pozorují svítící oči. Občas cítíme zvěř, která těsně před námi opustila své stanoviště. Sedlo Rakytie, a za chvíli nás těsně po půlnoci jako dva zloděje vítají psy ve vesnici Strečno. Míjíme krčmu, kde údajně v normálním čase vaří výborné halušky. Ach jo. Překračujeme lávku přes řeku Váh a v Nezbudskej Lúčke po krátkém zaváhání míjíme otevřený nonstop bar = lámání chleba na 45. kilometru.

Ve stoupání ke Starému hradu mě chytají první halucinace. Ve svahu nad námi se pohybují světýlka. Srnky s čelovkama! Nakonec pohybující se světla zařazujeme do kasty podobně postižených turistů. Ty jo, tady chodí v noci nahoru tolik lidí!?. Nakonec je záhada vysvětlena, na hradě spí vandráci a sbírají dřevo na ohěn. Prý čekají na východ slunce. Vyzvídají odkud a kam máme namířeno. Fačkovské sedlo ani Zázrivou neznají, ale i přesto lehce tuší, co za společnosti nebezpečné jedince tu potkali. Velmi výživný úsek na Chatu pod Suchým doslova vybíháme za necelou hodinu, což v závěru odneslo moje pravé koleno. Nevypadá to vůbec dobře a navíc ve tři ráno nám tu pivo nikdo nenačepuje. V mizerné náladě se belhám vstříc fatranské hřebenovce, která začíná vrcholem Suchý (1468 m). Nahoře nás spolkne mlha a my nedočkavě očekáváme východ slunce. Zářijová noc je na pochodu skutečně nekonečná, z mlhy vystupují strašidelné skalní věže Bielych skal. Podívejme se, jsou zde i řetězy! Za normálních okolností žádný problém, ale se zraněným kolenem se dolů doslova spouštím. Tma nás definitivně opouští až v sedle Bublen. Z mlhy vystupuje majestátní vrchol Velkého Kriváně (1709 m). Martin na mě musí neustále čekat, takže se rozhoduji. Běž dál sám, jen bych tě zdržoval. Loučíme se, Martin valí na Kriváň a já si fixuju koleno obinadlem. Dopuju se hroznovým cukrem.

Loudám se hore a na vrcholu se opět potkávám s Martinem, který zde asi půlhodiny fotil východ slunce nad Rozsutci. Opět mi utíká, dál jdu o jedné noze a dvou trekových holích. Zraněnou nohu táhnu za sebou. Každým došlápnutím vystřeluje bolest do celého těla. Příště zůstaň doma, říkám si, ale slunečné ráno zahání chmury a já se definitivně rozhoduju, že dojdu do konce za každou cenu. Jsem rád za toto rozhodnutí a dle možností si užívám hřebenovku pokračující přes Chleb (1646 m) a Steny až na Poludňový grůň (1460 m) a na mysl se mi dostává text jedné knihy o Malé Fatře.

Hej, grúnik milý, dobre ti grúňovať
a tebe, milý môj, na ňom ovčiarovať.

Koukám, že Maťo už je dole ve Stohovém sedle a zrychluju. Před sebou už jen dva vrcholy, Stoh a Veľký Rozsutec. Dva žárlivé velikány na hlavním hřebeni.

Rozhoduju se k menšímu úskoku, na Stoh nejdu a beru to traverzem po žluté, jen ať si Martin užije. Stoh (1602 m) je zřejmě nejméně populární kopec celého pohoří. V zimě musíte vždy přes vrchol, jindy lze použít traverzu po žluté, ale zde na vás zase čeká obtížný, téměř vždy velmi bahnitý terén. V sedle Medziholie si dávám pauzu a vychutnávám si skalnatou scenérii majestátního Rozsutce (1610 m).

Paša pre ovečky, žinčica pre baču, pod tebou, Rozsutec, honelníci plačú.

Ej, plaču, plaču, ale v traverzu Rozsutce na modré. Nekonečné.

Příjemné louky v sedle Medzirozsutce, a pověstná scenérie Malého Rozsutce, která se snad nikdy neokouká. Ze spodu sem proudí davy turistů. Připojuju se k nějakému školnímu výletu a belhám se do sedla Zákres a na okolní omladinu v džínách hážu ksichty, jako bych měl v nohách 80 kilometrů. Vedoucí se oprávněně obávají, jestli ten divný "ujo" nekazí mravní výchovu nadějné mládeže. Jsem v sedle a Martin nikde, asi se opaluje hore na Rozsutci. Čekám na něj asi půl hodiny. Rozhodujeme kudy sestoupit do cíle. Martin volí hodnotnější variantu přes Malý Rozsutec do Bieleho Potoka. Mě doporučuje sestoupit do Zázrivej-Petrové. Prudký sestup do sedla Prislop nad Bielou je doslova "balsám" na moje koleno. Proklínám Martina, který tuhle variantu označil za snadnější. Na otázku do kopce funících turistů, kedy že budú hore, jen zoufale rozhazuju ruce.

Konečně sedlo Príslop a příjemně svěží pastviny. Natahuju se do trávy, pozoruju plující oblaka a mám pocit dobře odvedené práce. Do Petrové je to jen kilometr. Je právě poledne a mě napadají poslední slova ze známé knihy.

Okolo Petrovej kosci trávu kosia,
omýva im nohy svieža ranná rosa

Na rozcestí v Petrové přicházím ve 12.30. To znamená slušný čas 21 hodin! Babka u silnice se mi snaží prodat houby, ale kdy jede autobus do Terchové netuší. Rozhoduji se zkusit stop. Jsem obalený bahnem až po kolena a zřejmě vypadám dost odpudivě. Jako zázrakem mi staví hned druhé auto. Je mi záhadou proč tomu divnému "ujovi" zastavila mladá paní s dvěma malýma dětma. Snaží se o konverzaci, ale já se omezím jen na sdělení, že jsem se byl trochu projít. Velím zastavit v Terchovej před krčmou. K mému překvapení tu nacházím i Martina, který si zatím stihnul objednat halušky a pivo. Napadá mě ono Švejkovské: V šest večer po válce "U Kalicha".

Cestou do Žiliny mě chytá spaní a v autobuse si nevědomky opírám hlavu o rameno neznámé slečny. V žilinské "nádražce" zapíjíme zdařilou akci a špekulujem o další výzvě. Na mysl příchází Nízké Tatry, ale o tom až někdy příště.

Fotogaléria k článku