Z nástupiska jej na cestu máva chlapík asi v jej rokoch, ktorý vyzerá ako jej manžel a asi aj bude, pretože vyzerá veľmi šťastný z toho, že mu žena cestuje preč. Tetka vstupuje do nášho vagónu a hneď spustí:
„Tož chlapče, máte tady volno, lebo já sa neráda někam vnucuju a keby ste nemjeli, tož to já pújdi rači dál“.
Hovorím: „Miesta je dosť, len si sadnite“. No a tak som sa zoznámil so ženou, ktorá mala úžasný rozprávačský talent, ktorý dokázal spojiť jeden celý vagón do veľkého a uchechtaného spoločenstva. Bohužiaľ sme museli z tohto vlaku vystúpiť v Žiline a dodnes ľutujem, že sa tak stalo. Budem ju v tomto príbehu nazývať „Tetka“ a vy si buďte istí, že vôbec nebola staršia, ako ja dnes, ale mala v sebe toľko duševnej pohody, že by sme jej mohli všetci závidieť.

Tetka s nami vystúpila v Trenčianskej Teplej a spolu sme čakali na rýchlik od Bratislavy, ktorý prišiel asi okolo pol dvanástej. Bol to priamy rýchlik až do Humenného, ale to sme nevedeli.
A tak sme nastúpili. Tetke sme pomohli z batožinou, ktorá sa skladala z desaťlitrového demižóna vína a tašky z vysávača, vážiacej asi dvadsať kíl a spolu sme sa usadili do vagónu, ktorý nebol tzv. kupé, ale len taký „obyčajný“. Tetka si sadla rovno oproti nejakej pani v rovnakom veku a taktiež v rovnakom parádnom sedliackom oblečení, tak niekde zo Spiša. Vytiahla si akési pletenie, či čo a len ju tak očkom obhliadla a hneď hovorí:
„A tož totok ste si děfčico moja šila sama?“ a obzerá si jej výšivku na oblečení, „pjekné, velice pjekné. Totok dělá u nás jeden, my mu říkáme Francek Vajčák, šak víte, babu nemá a tak mu furt hučí ve vajcách a tak když k němu dondete, tak sa musíte mjet na pozoru. Ale ináč šije prevelice pjekně“.
Ako tetka spomenula krajčíra s prehučanými vajcami, tak sa vo vagóne zdvihol záujem o jej interpretáciu a tí na vedľajších sedadlách sa začali rehotať, spiaci sa zobudili a odvážnejší susedia, tušiac dobrý zážitok, si kľakli kolenami na sedadlá a opreli sa lakťami o operadlo a so záľubou pozerali do oddelenia našej „tetky“.

„A kamže to cestujete?“ pýtala sa jej Spišiačka.
„Tož děfčico milá, já jedu až do Humenného a odtát eště autobusem až do ........“., povedala tetka a zdala sa byť veľmi spokojná s tým, ako ohúrila celý vagón. „Jedu tam za našim chalaněm, tož on sa tam oženil a žije tam a tak ich jedu navštívit, abych sa podívala, jak teda žijú. Víte, děfčico moja, náš chalaň tam slúžil na vojně a našel si tam galánku jak obrázek. No co vám budu říkat, ket ju poprvé dovédel ukázat dom na poslední dovolenku z vojny a zašel s ňú do kostela na omšu, tak aj pánu farálovi sa červenali ušiská. Prevelice pjekná robka, šikovná a robotná, no co vám mám říkat, mně sa prevelice lúbila. Múj teda nebyl nějak moc nadšený, ket mu náš Jura písal dom, že tam má frajírku a že by sa tam chtěl po vojně oženit. Ale ket mu ju Jura předvédl, tak sa mojému starému porádem zapařili brýle, vlézel do sklepa a tuším vyšel z něho až ket odjeli naspátek. Mjeli sme o bečku vína méň, no a potem mja dva týdně otravoval, že prý mamo, oného a tak, no šak víte.“

To už sme boli v debate zapojení všetci vo vagóne, sprievodca sedel na operadle a tetka sa cítila ako ryba vo vode.
Ktosi z prítomných poznamenal: „Ale to máte pekne dlhú cestu pred sebou.“
„Ále chlapče, jakú dlúhú, šak enom sedím a jedu. Tož na kole by to bylo dlúho, to véru ano, a pješky ešte dál, ale tu ve vlaku? Jídla mám sebú dost a aj nejaké pití a sedím si a jedu. Fčíl už aspoň vím kam jedu, ale ket sme tam jeli poprvé, tak to bylo něco.“
„A čo sa vám stalo?“pýtali sa spolucestujúci.

[ Tipy na túry a aktuality z hôr môžeš sledovať aj na našom Facebooku a Instagrame ]

„Ludé moji, tož to temu možná ani nebudete věřit. Ono to máte tak, že ket náš mladý odjel aj s frajírkú spátky na východ, tak nám zavolal, aby sme sa teda aj my došli seznámit s rodičama tej jeho frajírky a domlúvili svjatbu. A tož teda múj starý vyhledal vlak, že kam tam pojedeme a dopisem sa domlúvil s Jurú, že kedy tam dondeme. Týdeň sme sa chystali, fšecko připravili, enem aby sme něco nezapomjeli. A tak sme děfčico moja vyjeli. Říkala sem starému, že bych udělala pár šnicel do chleba a vzala aj nejaké okurky, aby sa nám to v hubje nelepilo a aby sme nebyli po cestě hladní, ale on, že co blbneš, Mařo, šak dneska sú v každém vlaku jídelní vagóny a tak co by sme šetřili a táhali sa se žrádlem, najíme sa tam a bude. A tak sme vyjeli. Enomže, děfčico moja, my si tak jedeme a jedeme a sem tam starý zavelil že prý, Mařo, zvedni sa, fčíl přestupujme. A až sme byli asi tak šest hodin na cestě ve vlaku, tak já sa vám podívám z okna a říkám, ná starý, šak sme teprva v Trenčanské Teplé a to je enem slabá hodina cesty od nás. Tož moja milá, on vám vyhledal takový vlak, že my sme vám jeli ze Slavičína do Brna a otát do Břeclavi, potem do Bratislavy a až potem rychlíkem do Košic. Šak my sme vám objeli púl republiky, než sme sa dostali čtyřicet kilometrú od domu. Hladná sem byla jak učitel přes zimní prázdniny a huba sa mje lepila žízňú jak galoša.V rychlíku byl prd a né jídelní vagón a starý říkal, tož neblbni Mařo, drgni si trochu bílého a neucítíš žádný hlad. Já to mám vyskúšané ze sklepa. A tak sem si dala. Enomže, hlad sem přestala cítit, to je pravda, ale byla sem z teho vína trtlá jak děvečka na hodoch. A tak sme jeli dál. Prúvodčí sa kole nás točíl ja ruská družica kolem země a po každé obrátce si také drgel u nás ze dvě deci bílého. Po hodině už ani nikam nešel a seděl s nama a furt chtěl spívat. Ve vagóně byla sranda, šak jak aj tu a tak ket sme dojeli asi tak do Popradu, tak sa mja někdo ptá:
„A kam to vlastne cestujete, teta?“
„Tož“, já říkám, „no za naším chalaněm, tato řekni, jak sa to tam volá. Starý sa na mňa podíval tím bílým a ja sem hnet vjeděla, že je zle, a on povidá: „Šak ty máš tú adresu, já né, tož sa podívaj sama.“
„Jak já“, já mu nato, „šak fšecko sis bral sebú ty a né já.“
„Tož vínčisko ano, aj lístky na vlak a peníze, ale adresu sis brala ty, no né?“

Děfčico milá, tak po deseti hodinách jízdy vlakem sme zjistili, že vlastně nevíme, ani kam jedeme a ani jak sa tí naši svaté jmenujú. Tož to už ani nebyla taká velká sranda. Já sem přehledala fšecko, starý přehlédl také fšecko, ale adresy nebylo. A ani za svět sme si nespomjeli, jak sa to tam volá a ale ani jak sa oni jmenujú. Zběhli sa kolem nás ludé z celého vagónu a prý:
„Tak kamže to tetuška cestujte?“ A ja skoro jak trúba a múj starý úplne jak trúba sme říkali: „Ná co já vím? Jediné, co pamatuju, povidám, je to, že v Humenném máme vystúpit z vlaku a potem sednút do autobusu a jet až na konečnú do té jejich dědiny, kde žijú. A to už sa zešél celý vagón a mjela sem chvílu pocit, že aj mašinfíra tam došel. Enemže, ket sme sa sem-tam zastavili a znova sa rozjeli, tak sem vjeděla, že tam s nama asi néni. Hnet sa vám po vlaku rozbjehli tí šikovnejší a fšade sa ptali ludí, eslik něgdo nejede do Humenného. Tož našlo sa ich dost a tak nás hnet začali spovidat.
„A to prý nevíte nic víc o té dědine a o těch lidech, co k nim jedete“? ptali sa mja děvečky ve vlaku. A jim říkám: „Tož jediné, co si pamatuju, je to, jak mladí nám vykládali, že její tatovi za války přejel ruský tank nohu a tak o ňu došél.“

A to už sa jedna děfčica začala smát a povidá, tož to jedete k nám teta, já znám aj vašu nevěstu aj vašeho chalaňa, aj celú rodinu. A aj na vašu svjatbu pújdu, protože to mi je sestřenica a tak budeme rodina. No a tak sme byli zachránění. Vlak dojel do Humenného asi dvě hodiny spožděný a fšecky autobuse do okolá už byly dávno pryč. Naši mladí nás čekali na zastáfce autobusu u nich doma, ale ket sme nedošli autobusem, tak sa lekli a řekli si, že sme asi nasedli na špatný autobus a tak jezdili autem po celém kraji a hledali nás po dedinách po celém okolú. Enomže my sme sedli až do teho dalšího spoja a tak sme po šestnásti hodinách šťastně dojeli za naším chalaněm a k jeho frajírce a ke svatom. Tak vidíte, co to byla tehdá za cesta. Ne totok, to je už celkem pohoda. No a fčíl tam zasek jedu, lebo Jura napsal, že jeho je podsypaná a tak budeme mjet vňuka a tož to si já véru nedám utéct.

No a to už vlak brzdil v Žiline a my sme bohužial museli vystupovať. Predrali sme sa davom nadšených a vysmiatych poslucháčov a bolo nám dobre a zároveň ľúto, že sme nemohli ďalej s touto „tetkou“, plnou života a s obrovským rozprávačským talentom cestovať aspoň po Košice.

Knižku Kapor Fatranský a iné príbehy od Bora Tomisa si môžete objednať cez elektronický formulár.