1. den

Klatovy – Janovice nad Úhlavou – Úborsko – Nýrsko – Hamry – Špičácké sedlo – Železná Ruda

Původně jsem chtěl vyjet z Jihlavy už prvním rychlíkem v 5.30 h, ale okolnosti tomu chtěly, že jsem se na nádraží dostal až o šest hodin později a do Klatov tím pádem až před 17-tou hodinou odpoledne. Z původně plánovaného výletu oklikami do Železné Rudy se tak stává nejkratší spojnice z šumavského podhůří do jednoho z šumavských středisek. Celý den to vypadalo na slunečné počasí, jenže předpověď nelhala, zvedl se vítr a déšť visel ve vzduchu. Na prvních 40 kilometrů nic extra příjemného. Zvlášť když cesta z Klatov začíná výjezdem nad město na otevřenou pláň, kde to pořádně profukuje. Cestu do Janovic po hlavní silnici se tak snažím maximálně urychlit. Tam uhnu na okresku, vítr se uklidňuje a déšť už bezprostředně nehrozí. Konečně stíhám vnímat kouzelné šumavské podhůří s loukami, políčky a pastvinami podél líně tekoucí Úhlavy.

V Nýrsku si sedám na lavičku a na první pokus jsem úspěšný při objednání noclehu v penzionu. Šumava je na konci srpna opravdu vylidněná a i proto krásná. Počasí už se ustálilo a klidně šlapu k Nýrské přehradě a dál na Špičák. Mapu jsem příliš podrobně nestudoval, proto mě táhle stoupání přijde až příliš dlouhé. Necelých deset kilometrů a převýšení 400 metrů mi dalo tak zabrat, že jsem těsně pod vrcholem musel rychle sníst mysli tyčinku, jinak bych asi nevyjel. Aspoň že jsem na příjemné asfaltové cyklostezce zcela sám (o dva roky později si ji vychutnám opačným směrem). Ve Špičáckém sedle se připojuji na hlavní silnici a za začínajícího soumraku dojíždím do Železné Rudy. Místo tepajícího horského centra nacházím ospalé městečko čekající na podzim a odpočinek od turistů.

2. den

Železná Ruda – Gerlova Huť – Prášily – Mechov – Tříjezerní slať – Modrava – Kvilda – Pramen Vltavy – Bučina – Knížecí pláně – Strážný – České Žleby – Stožec

[ Tipy na túry a aktuality z hôr môžeš sledovať aj na našom FacebookuInstagrame ]

Druhý den se vstáváním nespěchám, protože prší. Kam dojedu, nevím, v dešti jet nehodlám, ale mám namířeno do Stožce, což je 80 kilometrů nitrem Šumavy. Ještě za deště si v klidu dojdu pro svačinu do obchodu a vyjíždím teprve v poledne. Co nejdřív se napojuji na silnici a cyklostezku č. 33, která mě dovede až do Prášil podél lesů a slatí. Občasné odbočky cyklostezky ze silnice ignoruju, protože se mi nechce zbytečně zajíždět do lesa a riskovat rozblácené cesty. Před Prášilami začíná zase pršet, takže mířím do hospody a volím věrnou družku mých cyklvýletů kofolu a gulášovou polívku. Nicméně i za mokra a vlhka má Šumava nezaměnitelné kouzlo, když se zvedá pára z lesů a na stromech a loukách jsou kapky rosy jak rozkutálené korále.

Skrývání před deštěm mě dnes ještě čeká, ale teď přestalo a pokračuju po silnici a cyklostezce skoro až k Srní. Před ním však zabočím na příjemnou šotolinovou stezku do lesa k Tříjezerní slati. Ještě jednou se po cestě na 20 minut schovám před deštěm, a poté vystoupám k rozcestí pod Oblíkem do 1100 metrů nad mořem. Jen pár metrů je to ke slati, kterou si vychutnávám zcela sám, což se málokomu v létě podaří. Obvykle jsou tato místa v obležení davů. Jezírko je obrostlé mechem a okolo jsou malé borovice. Po slastných okamžicích sedám na kolo, vím, že moc času kvůli dešťovým prostojům nemám. Z prudkého kopce sjíždím do Modravy a údolí Roklanského potoka. Když si v bistru objednám další kofolu, přichází další vydatná přeháňka a další půlhodina čekání. Naštěstí poslední.

Za paprsků slunce odjíždím po mokré silnici na Kvildu. Těsně před ní se otevře krásné panorama horské vesnice a okolních luk. Zahýbám po úzké asfaltce k pramenu Vltavy. Opět si chválím výběr termínu, protože ještě před pár dny musela být cesta obležena nejen cyklisty, ale i pěšími turisty a rodinami s kočárky. Cestou horským lesem však někoho potkám jen zřídka. Pramen Vltavy však není nijak extra označený, možná jsem ho minul. To takový pramen Labe v Krkonoších je zřetelný, ale zase k němu nejde dojet na kole. Fotím si jen kolo u rozcestníku. Čeká mě přes kilometr rozbité a rozježděné cesty s prudkým stoupáním pod horu Stráž s 1300 metry nad mořem. Okolo je spoušť až do Bavorska. Kam oko dohlédne, vidí jen uschlé stromy beznadějně šedivé. Tady kůrovec zaútočil nemilosrdně. Však se les za několik let vzpamatuje. Od teď už mě čeká jen příjemná cesta s mírným klesáním až do Strážného. Liduprázdná krajina je přerušená jen na Knížecích pláních, kde se pase dobytek a já se občerstvuji a sháním nocleh. Tentokrát sice uspěje až třetí pokus, ale hlavně, že se daří. Sjíždím podél státní hranice, před 25 lety tu ještě stál ostnatý drát, a kdybych se sem býval odvážil, skončil bych v base jako diverzant. Ze Strážného mě ještě čeká výjezd do Českých Žlebů a opět za soumraku sjíždím do Stožce, kde si dávám zaslouženou večeři.

3. den

Stožec – Černý Kříž – Nová Pec – Přední Zvonková – Kyselov – Vítkův kámen – Pasečná – Spáleniště – býv. Kapličky – Vyšší Brod – Rožmberk nad Vltavou

Ráno se probouzím konečně do slunečného počasí, ovšem zjišťuju, že dost studeného. Přes cyklodres přehodím mikinu a vyrážím. Do Nové Pece se jede podél proudu Vltavským luhem, což je mimořádné nádherný kus země, než se Vltava začne měnit v Lipenskou přehradu. Na začátek to jsou snadné kilometry po rovině a z mírného kopce. V Nové Peci uhýbám a pojedu po pravé straně Lipna. Jde o kraj, kde se do pádu železné opony zdržovali jen vojáci, takže jde o nádhernou a nedotčenou krajinu. Navíc se tu jezdí výborně na kole, protože po armádě zbyly úzké asfaltové cestičky, mnohde už za evropské peníze zrekonstruované. Příjemnou projížďku s občasným výhledem na Lipno končím, když odbočuju na zříceninu Vítkova kamene u osady Svatý Tomáš. Když jsem žehral na zimu, tak se strmým výjezdem pořádně zahřeju. Jelikož nedávno jsem zříceninu navštívil, okukuju pouze okolní stavby včetně opraveného kostela. Někde zbyly ruiny starých stavení po lidech, které vyhnali komunisti, jinde už se staví penziony a hotely.

Zima mě však zase rychle vyhání na kolo a zase se oblékám, protože pojedu z kopce a znovu podél hranice mezi lukami, pastvinami a roztroušenými stromy. Vždycky si říkám, jaká je škoda, že člověk nebyl starší a neměl možnost se sem podívat těsně po pádu režimu. Na mnohých místech sice nové lidské zásahy nejsou vidět, ale autentičnost místa už není taková. Než dojedu do Vyššího Brodu, zastavím se u malého památníčku bývalé osady Kapličky. Je jednou z těch, kde po staletí lidé hospodařili, než museli po roce 1948 odejít a armáda jejich domy srovnala se zemí. Dějiny se lidí nikdy neptaly... Dnes mám díky dobrému počasí dostatečnou časovou rezervu. Ve Vyšším Brodě se najím a v infocentru seženu kontakt na ubytovnu Klubu českých turistů v Rožmberku nad Vltavou, kam dojíždím za slunečna a tepla okolo 17-té. Opustil jsem zádumčivé horské kouty Šumavy a sjel do malebného podhůří, kde se Vltava začíná klikatit k Českému Krumlovu.

Rožmberk nad Vltavou jsem si zamiloval při několikerých vodáckých cestách. Zámek na ostrohu, malebné maličké městečko sevřené ve vltavském údolí, počtem obyvatel spíš vesnice připomíná zašlou slávu mocného českého rodu Rožmberků. Řeka i život zde poklidně plyne, v čase se vracím do dob první republiky na zmíněné ubytovně u břehu řeky. Pro sebe mám pokoj větší než obývák u nás doma. Neodpustím si večerní procházku, kterou jsem si tady za teplých letních dní tak zamiloval. Nasvícený je zámek i gotický kostel, takže romantické vzezření má zámek od Vltavy i městečko od zámku.

4. den

Rožmberk nad Vltavou – Rožmitál na Šumavě – Bujanov – Dolní Dvořiště – Rychnov nad Malší – Tichá – Cetviny – Pod Tokaništěm – Leopoldov – Pohoří na Šumavě – býv. Stříbrné Hutě – Žofín – Černé Údolí – Hojná Voda – Horní Stropnice – Nové Hrady – Suchdol nad Lužnicí

Na poslední den mi vyšlo nejkrásnější počasí. Celý den bylo slunečno a tentokrát i teplo. Vyrazil jsem záhy po lesní cyklostezce. Po vyjetí z lesa jsem se ocitl ve zvlněné krajině mezi Šumavou a Novohradskými horami. Zastavil jsem v Bujanově na trati z Budějovic do Rakouska, kudy už v roce 1832 vedla "koňka" právě z Budějovic do Lince. Přímo u zastávky je malé muzeum koněspřežky v opravené nádražní budově (té staré, současná zastávka je ruina). Věděl jsem, že návštěva je možná jen po telefonické domluvě. Stejně mě zaskočilo, že ač byl úřad maximálně půl kilometru od nádraží, paní mi suše řekla, že mám smůlu, i kdybych si dojel pro klíče a že příště. Jistě, člověk do těchto míst vyráží pravidelně…

Tak jsem vyjel mezi poli pomalu do Novohradských hor. Na mapě z roku 1999 jsou prakticky bez turistického značení, bez osídlení, prostě zapomenuté. V Rychnově nad Malší jsem doplnil zásoby, hlavně vodu. Protože zatímco při předchozí cestě bylo vždy možné někde v civilizaci přitočit vodu, teď to dlouho možné nebude. První zastávkou v horách je obec Cetviny. Nebo spíš bývalá obec. Někdejší obyvatelé a jejich potomci nechali krásně opravit kostel, jinak je zde vyrabovaná policejní služebna, ruiny zemědělské usedlosti a všude okolo typický porost na základech bývalých domů. Člověka mrazí, když vidí na informační tabuli bývalý půdorys vesnice a 70 let staré fotky. Život tu tepal po generace, ale nejspíš už se sem nevrátí. Takových osudů bylo na žhavých hranicích železné opony mnoho. Aspoň že zůstala nedotčená příroda.

Pomalu mířím až do Pohoří na Šumavě, obce s poněkud nelogickým názvem. Bývala tu před rokem 1989 malá služebna policistů, poté dlouho zcela zapomenutá obec, kde končí silnice a kde se koncem 90. let propadla střecha kostela. Bývalí němečtí obyvatelé však uspořádali sbírku a vytvořili nečekané dílo. Z poloviny kostela zůstaly jen zdi a polovinu kostela zastřešili a postupně ji opravují. Pomalu se zde také množí nové chalupy. Ale pořád je tu krásně, civilizace je kilometry daleko. Pomalu se spouštím k hornímu toku Lužnice podél rakouské hranice. Pro Česko je to netypický obrázek, protože tu nejsou žádné značky, žádné chaty, prostě nic, jen les a občas louky, divočina. Když už však jedu kolem Huťského rybníka, který zde založili skláři, dojedu až na Žofín, bývalou šlechtickou lesovnu, dnes penzion. Škoda, že tu nemůžu být déle. Z terasy je pohled na louku a rybník, do něhož se opírá odpolední slunce. Pomalu se ale zase vracím do civilizace. Zastavím ještě v Dobré Vodě u barokního poutního kostela, odkud se otevírá daleká vyhlídka na Třeboňskou kotlinu. Sjíždím z hor do roviny. Už jen šlapu typickými borovými lesy do Suchodola nad Lužnicí, odkud mě doveze osobáček do Veselí nad Lužnicí a odtud poslední rychlík do Jihlavy.

Shrnutí

Ujel jsem 300 kilometrů a užil si přesně to, co jsem chtěl. Kalkuloval jsem, že bych pokračoval ještě jeden den, ale už se mi nechtělo. Hory byly za mnou a přede mnou krajina, kterou už znám. Stejně začalo pršet. Nevím, kolik jsem našlapal výškových metrů, nevím, kolik jich sjel, ale stálo to za to. Čtyři dny jsem se pohyboval v přírodě, do které lidská činnost proniká jen málo. Navíc jsem se pohyboval převážně v bývalém pohraničním pásmu, kde si člověk uvědomuje, že 40 let sem byl přístup zapovězen. Na Šumavu jsem se vracel i v dalších letech a hlavně jsem zjistil, že do běžného batůžku se mi vejde všechno, co potřebuju, pokud můžu přespat v penzionu se sprchou a s restaurací poblíž. Jen proti dešti jsem nebyl zrovna zajištěný, ale počasí vyšlo dobře. Určitě si někdy něco podobného zopakuju, jen si najít čas.

Co se týče značení, obzvláště na Šumavě nebylo co řešit, v Novohradských horách to bylo slabší, ale stejně se orientuju hlavně díky mapě. V batohu jsem měl vytahané listy z Cykloatlastu Česka a byl naprosto spolehlivý. Většinu cesty jsem absolvoval po asfaltkách, případně šotolinových cestách, na které naprosto stačí trekové kolo.