Prejdi na obsah

Hiking.sk Zavrieť

Prihlás sa do svojho konta
alebo sa zaregistruj

Eva na Rakovnickej šesťdesiatke
Eva na Rakovnickej šesťdesiatke Zatvoriť

Rozhovor E. Konszká: bolesť je dočasná, vzdať sa je navždy

Má len 20 rokov, no napriek tomu dosahuje na ultrabežeckých pretekoch jeden úspech za druhým, aktuálne sa nachádza v bodovacej súťaži Slovenská Ultratrailová Liga na druhom mieste. V rozhovore sme sa mladej talentovanej ultrabežkyne pýtali na jej bežecké začiatky, zážitky z pretekov a tiež to, čo pre ňu ultra znamená.

Ako dlho sa venuješ diaľkovým pochodom/ultrabehom?

Ultra vzdálenosti jsem začala absolvovávat v roce 2014, takže by se dalo říci, že se ultra věnuji dva roky, ale protože jsem v roce 2015 absolvovala jen několik padesátek a pouze jednu stovku, nepovažuji rok 2015 moc za „ultra rok“. Nebyl to pro mě zrovna pěkný rok. Možná i proto, že v něm bylo tak málo běhu. Ale naštěstí přišel rok 2016 a já se opět svobodně rozeběhla... tedy nejdříve jsem spíše pochodovala a snažila se být co nejdéle na nohou, aby si tělo zase zvyklo na déle trvající zátěž a získalo zpět kondici a vytrvalost, pak už si samo řeklo, že by rádo i běželo. Byla jsem překvapená, jak rychle jsem se do toho opět dostala. Asi proto, že spojení chůze/běh - příroda - já - batoh dává mému životu smysl. Život najednou získává jiný rozměr. Obohacuje mě to.

Väčšinou si ľudia skúsia najprv kratšie vzdialenosti (50-tky a pod.), ako to bolo u teba? Aký si mala postup?

Za mého dětství jsme bydleli na vesnici, takže jsem vyrůstala v krásné přírodě, kam se stále moc ráda vracím, hlavně když chci být sama. Mezi stromy a skály. Většinu víkendů a společných dovolených jsme s rodinou trávili v turistických botách. Jsem jim za to moc vděčná. Postupem času jsem turistické stezky začala objevovat sama. Mezitím taťka pěšky absolvoval několik delších pochodů a nakonec se svými kamarády i B7. Sice jsem si vůbec neuměla představit ujít tolik kilometrů v kuse, ale hned jsem věděla, že to chci zkusit. Taťku jsem hodně dlouho přemlouvala, než povolil... Tak jsem alespoň hodně běhala, ale nic dlouhého, trasy kolem 10 km a samozřejmě výletovala. Pak jsem taťku udolala a přihlásili jsme se na B7 2014. Abych taťku nezklamala, začala jsem chodit do prudkých kopců a také jsme s taťkou vyrazili na několik delších pěších výletů, to jsem poprvé začala zažívat, jaké to je chodit v noci a moc se mi to zalíbilo. Takže postup byl asi takový, že jsem chodila více a více kilometrů vkuse a postupně se snažila chodit rychleji a rychleji, až jsem začala místy popobíhat. A zlomovým bodem bylo, když jsem si začala neskutečně užívat seběhy, které jsem zpočátku považovala za bolestivé. Sbíhala jsem totiž špatně, pomalu, se zbytečným strachem. Ale jakmile jsem odkoukala, jak sbíhat, zjistila jsem, že seběhy jsou parádní. Když se člověk přestane bát a jednodušše to pustí, šetří svá kolena a stehna a také ušetří spoustu energie.

[ Tipy na túry a aktuality z hôr môžeš sledovať aj na našom FacebookuInstagrame ]

Ktorá bola tvoj prvá stovka? Aké máš na ňu spomienky?

Za první považuji B7 (Beskydská sedmička – pozn.red.) , kterou jsem šla s taťkou, i když to tedy bylo jen 93 km. Ale byla to akce, která mě zasvětila do tajů ultra, takže ji mezi stovky počítám. Díky ní jsem se začala o ultra více zajímat a uvědomila jsem si, že chci a asi i potřebuji zažívat pocity štěstí a euforie, ale i bezmoci a trápení, které se na trase střídají a díky tomu jsou intenzivnější . V tom je to kouzlo. Zážitky přece nemusí být jen krásné, ale hlavně intenzivní. Je pak na co vzpomínat. No a vzpomínky na první ultra? Boj s puchýřema. Bahno. Padající kameny. Strmé stoupáky. Prudké a nekonečné seběhy... Plno srnek a jelenů. Větřík pofukující na hřebenech hor. Nádherný východ slunce. Bouřka někde v dáli. A hlavně ten silný báječný pocit v cíli... Pamatuji si, jak jsem nechápala, jak můžu po tolika kilometrech ještě běžet. Ale lidé kolem tleskali a povzbuzovali, tak to běželo samo. A v cíli zasloužená zmrzlina. Bylo mi moc fajn.

Koľko stoviek máš aktuálne absolvovaných? Ktorá bola najhoršia/najlepšia a prečo?

Aktuálně mám za sebou 12 stovek, z toho 3 jsem absolvovala s taťkou a dalších 9 už na vlastní pěst. První mou samostatně absolvovanou stovkou byla letošní Ledopádová, na které jsem zjistila, že se sama v lese i v noci nemám čeho bát. A naopak, že je lepší se na nikoho na stovce nevázat a určovat si své tempo dle potřeby. Nedokážu říct, která stovka byla nejhorší/nejlepší, protože každá má něco do sebe. Obecně mě ale baví více stovky kopcovité a terénní. Takže už to napovídá, že nejtěžší pro mě asi byla Letecká, která je zpočátku hodně rovinatá. Vím, že je považovaná za jednu z jednodušších stovek, ale spojení roviny a dosti asfaltu a asi i to, že to byla teprve má šestá stovka, způsobilo, že jsem byla v cíli hodně unavená. A nejraději a nejčastěji vzpomínám na Kysuckou, na které jsem zažila spoustu intenzivních nezapomenutelných zážitků. Kysucká byla moje první slovenská stovka. Takže když jsem se na Slovensko chystala, byla jsem celkem nervózní, ale teď už jsem u Vás na Slovensku jako doma, moc se mi tu líbí.

Čo si myslíš, dá sa ultra nazvať športom, alebo je to niečo viac, resp. menej? Ako to vnímaš ty?

Podle mě záleží, z jakého úhlu pohledu se nad tím zamýšlíš. Prvoplánově jde o fyzickou aktivitu, čiže to je vlastně sport a sama za sebe můžu říct, že takovou fyzičku, jakou si myslím díky stovkám celkem mám, jsem neměla nikdy předtím, a to jsem chodívala na atletiku, plavání, florbal,... Ale když si ultra zaběhneš, zjistíš, že je to niečo viac, že to není jen o samotném sportovním výsledku, ale o té radosti, svobodě, překonávání sebe sama, vnímání a poznávání sebe sama a také o setkáních s báječnými lidmi. Pro mě je ultraběhání a celkově běhání v přírodě koníček, pomáhá mi odreagovávat se od starostí a chmurů, dobíjí mě energií a motivuje mě nevzdávat se ani v běžném životě. To, co zažívám na stovkách, totiž často pak promítám do běžného života. Např. že bolest je dočasná, ale vzdát se je navždy; že začátky není dobré přepalovat; že někdy je třeba zatnout zuby; že co tě nezabije, to tě posílí... Takže pro mě ultra rozhodně není jen sport, ale něco, co celkem dost formuje moji osobnost a hlavně: dělá mě šťastnou.

Je nejaký šport, ktorému sa venuješ okrem behania a turistiky?

Za měsíc nejvíce kilometrů naběhám či nachodím. Pro zpestření si občas vyjedu na kole, na bruslích a občas také na koloběžce. V zimě moc ráda jezdím na běžkách. O to více se pak těším, až nazuji běžecké boty a vyrazím po svých. ;-) Nepohrdám žádnou sportovní aktivitou. Vše je lepší, než sedět doma a stěžovat si, jak život nestojí za nic. Jsem ráda, když můžu trávit čas aktivně a nejlépe venku v přírodě. Jakmile jsem zavřená doma, jsem nešťastná, takže na stovkách si svobodu pohybu a čerstvý vzduch užívám plnými doušky.

Hovorí sa, že ultra je viac o hlave, ako nohách. Aký máš názor na tento výrok? Čo myslíš, do akej miery zohráva rolu psychika?

Myslím, že jde o rovnováhu obou stránek, psychiky i těla. Ale málokdy se podaří udržet je v harmonii po celou dobu stovky, ale to vlastně dělá stovku stovkou... díky tomu se člověk sám poznává a postupně zjišťuje, jak má sám se sebou během stovky komunikovat, aby se mu podařilo stovku úspěšně dokončit. Když začne bolet tělo, musí se více zapojit hlava. Určitě hraje velkou roli vůle člověka, ale zase myslím, že je důležité být rozumný a naslouchat svému tělu, protože zdraví je důležité. Měli bychom si ho vážit, bez něj by se nedalo běhat. Sama jsem si vědoma toho, že jsem udělala plno chyb, které mému zdraví moc neprospěly. Chybami se ale člověk učí... Psychika určitě hraje obrovskou roli. Tělo může být úplně v pořádku, ale i tak může člověka něco demotivovat. To se pak hlava musí hodně snažit, aby jedinec nevzdal, ale pokračoval dále a snažil se krizi překonat. Mně se tohle naštěstí moc nestává, znám to spíše z vyprávění. Asi proto, že když mě občas přepadne nějaká krize, řeknu si: „Buď šťastná a vděčná, že tu můžeš být.“ Už jsem zjistila, že pro mě není dobré samu sebe kritizovat za to, že něco zrovna nejde, že je efektivnější se chválit a podporovat se. Nejít sama proti sobě, ale respektovat se a věřit si.

Ako vyzerá tvoj tréning? Máš nejaký špeciálny tréningový plán?

Nemám žádný speciální plán. Řídím se dle toho, kolik mám na výběh času, jakou mám náladu a hlavně podle toho, jak se cítím. Proto občas během běhu pozměním délku a náročnost trasy. Někdy si i jen tak vyběhnu a až po chvíli si rozmyslím, jakou trasu si dnes dám. Ta svoboda... A protože mám nejraději , když je hlavní součástí trasy nějaký vrchol (není nad dosahování vrcholů ;-)), tak se pak trénink hodně odvíjí od toho, jak dlouhou dobu na vrcholu strávím. Když je totiž krásné počasí a netlačí mě nějaké povinnosti, tak jsem schopná na vrcholu strávit více času než samotným během. Na vrcholech je mi prostě lépe než dole v údolích. Někdy se zdržím a přiběhnu domů až za tmy, a to si pak občas od rodičů vyslechnu připomínky, že jsem zapomněla uvařit, uklidit,... Ano, mají pravdu, že někdy díky běhání zanedbávám některé věci. Však určitě jsou i rodiče šťastnějsí, když přiběhnu spokojená s úsměvem na rtech, ale plotna je studená, než kdybych se venku nevyřádila a neosvodbodila a místo toho připravila slavnostní večeři. Snažím se ale zvládat oboje. Někdy je však potřeba být venku déle a vyventilovat se. Jinak, kolik kilometrů naběhám tréninkově za týden, záleží na tom, jestli mám po stovce či před stovkou a nebo obojí. A jak rychle se mi daří regenerovat a dospat. Ve čtvrtek před stovkou si téměř vždy vyběhnu a nejraději na můj milovaný kopec Vysoký Ostrý, který mám pár kilometrů od domova, abych zjistila, jak jsem na tom, jestli mě něco bolí a jak se cítím. Většinou se na Ostrém protahuji a při tom už přemýšlím, jaká asi bude další stovka...

Dávaš si nejaký pretek ako „vrchol sezóny“ a potom tomu podriaďuješ tréning a ostatné akcie?

Těším se na každou stovku. Všechny mají své kouzlo, jsou v něčem jedinečné. Jsem vždy moc zvědavá, co mi nové kilometry přinesou, jaké zážitky, co všechno budu muset řešit na trase. Úplný nějaký vrchol sezóny nemám. Ale už jsem začala trochu plánovat, tak ty 3 až 4 stovky dopředu, v jakém tempu bych kterou chtěla dát. Nad tím jsem ze začátku vůbec nepřemýšlela. Naivně jsem si myslela, že dám tři stovky ve třech víkendech rychle, což ale není vůbec rozumné a pro mě vlastně ani potřebné. Důležité jsou pro mě ty kilometry v nohách, které mi už nikdo nikdy nevezme. A za sebe můžu říct, že není nad to jít nějakou stovku pomaleji a nejlépe ještě ve společnosti lidí, se kterými je zábava. Při rychlé stovce si na trase člověk totiž moc nepopovídá. Proto mám nejraději některé stovky valit rychleji, trochu si i zazávodit a některé pojmout volněji, kochat se, užívat si, poznávat lidi kolem sebe.

Aký bol tvoj doterajší najsilnejší zážitok z preteku, ktorý ti utkvel v pamäti?

Zážitků je opravdu mnoho. Ultra je výrobna na zážitky. Nejsilnější zážitky mám asi spojené s doběhem do cíle. Už jsem se několikrát přesvědčila, že v euforii je možné cokoli. Třeba na Kysucké 100 mě před posledním seběhem bolela stehna tak, že jsem musela čůrat téměř ve stoje... Ale když kamarád Dalík dívajíc se na hodinky zahlásil, že když budeme valit, dáme Kysuckou pod 22:30, a to, že prý není vůbec špatné. Jak kdyby se bolest stehen vytratila. Dalík ještě dodal památnou větu: „Není čas ztrácet čas.“ A valili jsme. Přišla nějaká nová vlna energie. Dali jsme to! Za 22:25. Obrovská radost. No a stehna po pár minutách v cíli začaly pěkně bolet. To už nevadilo. Nejaktuálnější silný zážitek před cílem jsem zažila na Štefanik trail. Po občerstvovačce na Děvíně jsem věděla, že mě čeká ještě asi 16 km do cíle a hlavně hodně asfaltu. Byla jsem sama zvědavá, jak si s tím poradím. Každým krokem jsem úspěšně ukrajovala poslední kilometry. Jenže jeden krok, asi 8 km před cílem, tedy vůbec úspěšný nebyl... Běžím po krásné hliněné cestě z mírného kopce. Běží se mi parádně. V tom se zadívám na nějaký pár lidí, zamyslím se... a zakopnu. Padám dopředu na zem. Slušný placák. Hned bych omdlévala, jak na sobě vidím krev... To jsem teda hrdina. Naštěstí za mnou někdo běží. Tímto mu moc děkuji, že se zastavil a pomohl mi. Chtěl vědět, jestli se můžu postavit na nohy. Šlo to. Tak jsem mu poděkovala a nechala ho běžet. Opět jsem si sedla. Pak mi ale došlo, že tu už nic nevysedím, že to bude jen horší. Tak jsem se rozeběhla. Nemyslet a nedívat se na krev. Potom přišel šťastný okamžik. Doběhla mě jakási suprová komunikativní holčina, štafetářka. Začala si se mnou povídat a povzbuzovat mě. Chytila jsem se jí. Běželi jsme bok po boku. Cíl se přibližoval. Doběhnu k támhletomu sloupu... za ten roh... k těm lidem... k tomu stromu... k té ceduli... a pak samostatná kapitola „tři mosty“. Věděla jsem, že cílová brána je u nějakého mostu. Viděla jsem před sebou tři. No, a samozřejmě, že cíl byl, až u toho třetího. :-) Hlava už ale nedovolila tělu zastavit. Už sama (holčina se zastavila u rodiny) běžím po nábřeží do cílové rovinky. Jsem velice šťastná. Už z dáli slyším potlesk. Nádhera. Krásný pocit... Děkuji moc všem za skvělou atmosféru v cíli.

Beží sa ti na stovkách lepšie samej alebo s niekým vo dvojici, prípadne v skupine?

Záleží na tom, jak se zrovna cítím, co prožívám. Občas mám chuť být sama. Jindy ráda pokecám s ostatními. Ale to tak má asi většina lidí. Na začátku ráda běžím sama, protože si potřebuji najít své tempo. Říkám, že se do toho potřebuji dostat. Doba dostávání se do toho záleží na mnoha aspektech. Někdy se začnu cítit dobře po pár kilometrech, ale většinou až déle, nejčastěji po 30 km. Je samozřejmě moc fajn potkat někoho, kdo má podobné tempo. Popovídat si, zasmát se, to se hned v člověku rozproudí krev. Dokonce už jsem někdy i tak drzá, že když se mi chce spát, prosím známé spolubojovníky, ať něco povídají, třeba i blbosti, hlavně aby nebylo ticho a hlava se měla na co soustředit. Nejlepší je běžet s někým, kdo umí být vtipný. Smích je zabiják spánkové krize. Když dochází síly je neskutečně motivující vidět někoho před sebou, ať už jedince či skupinu. Táhne mě to za nimi a nedá mi to zastavit se. Tak se také dá skvěle překonat krize. Ve více lidech se to lépe táhne.

Aké máš plány do budúcnosti? Láka ťa niektorý z „veľkých“ zahraničných pretekov (UTMB a pod.)?

Plány, plány... Já pořád spíše ještě vstřebávám, jak se mi díky ultra a lidem kolem příjemně změnil, vlastně stále mění život. Konečně trávím život s lidmi, v jejichž společnosti se cítím moc dobře, mám si s nimi stále o čem povídat. Jsou to lidi, na na které se vždy teším.

Myslím, že budoucnost se bude odvíjet od toho, jak správně budu zacházet se svým tělem. Vím, že je důležité správně kombinovat trénink a regeneraci. Je jen na mně, jak to všechno zvládnu. Jedna vlaštovka jaro nedělá. Není dobré radovat se předčasně. Takže chvály od ostatních si moc cením, ale uvidíme, jaká bude budoucnost, co se ze mě vyklube. Nechci o tom ani moc přemýšlet. Užívám si teď a tady. Jen se můžu svěřit, že doufám a věřím, že ultra bude stále náplní mého volného času a zůstane pro mě vždy zábavou a potěšením.

A zahraniční závody? Úpřímně toho o nich zatím ani moc nevím, postupně se o nich dozvídám od zkušených borců a díky informacím na internetu. Prozatím jsem ale nepomýšlela na to, že bych se na některý vydala, už jen kvůli financím. Budu si na ně nejdříve muset vydělat. To ale vůbec nevadí, však Česko, Slovensko, i Maďarsko jsou země pro ultra jako stvořené. Parádní cesty, krásná rozmanitá krajina, kterou je třeba pořádně prozkoumat.

Fotogaléria k článku

Najnovšie