Ráno pod Perušínom bylo nádherné, všechny okolní hory byly zalité zlatavým raním sluncem a odnikud nepřicházel sebeslabší zvuk lidské civilizace. I když ticho bylo možná až příliš, chybělo mi jarní švitoření ptáků i letní bzukot všudypřítomného hmyzu, přeci jen už se příroda chystá na zimu. Samotný vrchol Perušína není na snímku vidět, nachází se až za "kopcem" při levé části fotky. Uprostřed je na obzoru rozeznatelná silueta Stohu a Veľkého Rozsutca.