Před sedmi lety jsem odjel s partou kluků a holek na týden do Západních Tater, kde jsme měli naplánováno několik přechodů, poslední tůra byla ze Žiarské doliny přes Jalovecké sedlo-Baníkov-Hrubou kopu-Smutné sedlo a zpět do Žiarské. Na posledních kilometrech naší kamarádku přepadly dost vážné zdravotní obtíže, přestože jsme měli dost zkušeností a nebyli nováčky, měli jsme s ní velké problémy, které nám pomohl stabilizovat v rámci možností v terénu kluk, kterého jsme náhodou cestou potkali. Tehdy jsem ještě netušil, že zachraňovat je i jeho náplní práce, bez jeho pomoci by se nám problém těžko zvládal. Jmenoval se Michal, vrátil se s námi zpět na Žiarskou chatu a tam jsme spolu propovídali aspoň dvě hodiny, bylo neuvěřitelné, jak jsme si okamžitě sedli a padli do noty. Slovo dalo slovo a my se domluvili, že za pár měsíců podnikneme tůru ve dvou, a to přechod Krkonoš. Určili jsme si datum, místo a čas srazu, jen jsme opomněli na tel. čísla, popřípadě mail, nějak nám nedošlo, že by to nebylo špatné a od věci.

Byl začátek prosince, počasí nepříjemné, studený mrazivý vítr a já na smluveném místě čekal, co se bude dít a jestli se Michal ukáže. Jeho příchod byl poměrně hlučný a neobvyklý (později jsem pochopil,že takových situací bude mnohem, mnohem víc),viděl jsem v dálce usměvavou postavu, za kterou se hnalo asi třicet psů z celého okolí a shlukovali se v okolí Míšova báglu. Jak se ukázalo později, bágl ukrýval vynikající domácí, čerstvě vyuzené klobásky (úplně jsem ty psy chápal poté, co jsem ochutnal). Za ohlušujícího štěkotu jsme si to šlapali z Pomezní boudy směr Skalný stol.Strašně mě překvapovalo jak je možné si s někým tak rozumnět hned od začátku, ale bylo to tak a my probírali naše plány, trasy, ať lezecké, nebo trekové a u toho ukrajovali metr po metru cesty. Míjeli jsme zasněžené kopce hor, sníh nám křupal pod nohama a já zase cítil tu nádhernou svobodu, která se mne vždycky zmocňuje v horách a krásné přírodě.

Dorazili jsme na Skalný stol (1281 m n.m), v dálce vykukovala z mraků Sněžka a zase se ztrácela v mlze. Pokračovali jsme k Sovímu sedlu (1 160 m n.m.) a dál ke Svorové hoře (1 411 m n.m). Už bylo dost pozdě. Začalo přituhovat, nejvyšší čas vyhrábnout si ďolík a zalézt do žďaráku. Vytáhli jsme klobásy, které Michal tak srdnatě bránil před nájezdy hladových psů a celé jsme to zapili Michalovým grogem tajné receptury, ovšem s výhřevností sta a více prcent. Povídali jsme i v té kose téměř až do rána, hlavní téma hory, Michal znal tisíce historek z lezení, nebo různých pověstí o horách, nejčastěji Tatrách a já to strašně rád poslouchal. Ten pocit, který jsem tehdy poprvé zažil, jsem míval vždycky, když jsme spolu vyrazili na cesty, absolutní pohoda, radost z tůr, nebo lezení, kamarádství, které nás spojovalo a takové nějaké souznění, pánové pochopí. Čurbes ve stanu, kde by se nevešla už ani ponožka nás nemohl rozházet a odradit od rozebírání fotbalu, basketu, probírali jsme všechno, holkama počínaje a raftingem, lezením konče, prostě jedním slovem balada.

Ráno,ani ne moc zmrzlí, jsme se vyhrábli ven a po vydatné snídani pokračovali dál na Sněžku. Stoupali jsme jejím úbočím k vrcholu, počasí se kazilo a foukalo pořád víc, viditelnost byla téměř nulová, proto jsme se nahoře ani moc dlouho nezdržovali a scházeli k Slaskimu domu a po červené až k Malymu a Wielkimu stawu na polské straně Krkonoš. Tam jsme měli krátkou zastávku a u Michalových kamarádů z polské Horské služby (GOPR) jsme si dali skvělou herbatku (čaj) a mazali dál k Malému šišáku, Špindlerově boudě, kolem Petrovy boudy k Dívčím kamenům. Tam jsme se zahrábli na druhou noc, dorazlili jsme klobásy, zahřáli se grogem a plánovali na příští rok další akce. Noc byla kupodivu jasná, ale mrazivá, plná hvězd, Michal si lebedil v bivaku a říkal, že jen na horách je člověk tak blízko nebi, že stačí natáhnout ruku a utrhnout si tu nejhezčí hvězdu a já měl opravdu pocit, že se těch hvězd můžu dotknout.

[ Tipy na túry a aktuality z hôr môžeš sledovať aj na našom Facebooku a Instagrame ]

Mrazivé ráno nás probudilo časně a my měli před sebou poslední část cesty, k Velkému šišáku (1 424 m.n.m.),Vysoké kolo (1 509 m.n.m.), Tvarožník (1 322 m.n.m) s konečnou v Harrachově. Byl to krásný zimní přechod, Krkonoše byly nádherné a my jsme si to strašně užili.

Další rok jsme dělali přechod Západních Tater, potom rok na to následovaly rumunské Karpaty, další rok obě Fatry, potom přechod Beskyd+Kysuce a mnoho dalších míst a oblastí, včetně lezení,které nabíralo vrch. I když jsme spolu jezdili jen jednou za rok, pokaždé jsem byl nabitý zážitky a prožitky z hor, a vždy mne to velmi naplňovalo a motivovalo. Potkala nás velká spousta příhod a neuvěřitelných věcí, asi jsme byli jediní koho v rumunských Karpatech neprohnal medvěd, nebo nějaká šelma budící respekt, ale tři kohouti, které jsme něčím děsně naštvali a oni se do nás pustili hlava nehlava.

Dny, které jsem trávil s Michalem na horách, mi strašně moc daly, naučil jsem se od něj spoustu věcí a věřím,že i on ode mne, ukázal mi místa našich i slovenských hor, která jsem neznal a které mám strašně rád. Nevím, jak se vyrovnat se skutečností, že už nikdy nebudeme moci spolu vyrazit na hory ani nikam jinam, s tím se vyrovnat nedá, snad smířit-někdy, ale zatím se mi to nedaří. V každém případě jsem pochopil, co myslel pan Werich tím, když řekl o Jířím Voskovci, že je nejlepší chlap jeho života. Mým nejlepším chlapem v životě byl můj kamarád Michal Rozehnal, kterému v listopadu loňského roku dotlouklo srdce a se kterým jsem poznával a objevoval krásy hor. Hory budu milovat pořád, každý rok se sám vydám na tůru a Michala vezmu s sebou alespoň v myšlenkách.

Fotogaléria k článku

+9 ďalších fotiek